Mýty o Marsu - Marťané

Existuje na Marsu inteligentní forma života? Někteří z největších vědců světa se po celá staletí domnívali, že ano - a mnoho lidí v to věří až dodnes.

Když americký přistávací modul sondy Viking 1 dosedl 20. 7. 1976 na povrch Marsu s cílem nalézt stopy života, nalezl jen nehostinný svět s tenkou vrstvou atmosféry a extrémními teplotami. Zde nemohly žít inteligentní bytosti - nebyl tu totiž nalezen vůbec žádný život. Zdálo se, že tento výsledek zničil víru v inteligentní mimozemšťany, která přežívala v lidech více než 300 let od dob, kdy holandský astronom Christiaan Huygens spekuloval o inteligentních marťanech ve své knize Cosmotheros (1698).

Debaty o marsovské krajině

V r. 1784 studoval planetu Mars královský astronom William Herschel a povšimnul si polárních ledových čepiček, které se zdály, že v zimě rostou a v létě se naopak zmenšují. Vydedukoval z toho, že na Marsu se musí střídat stejně jako na Zemi roční období. Vyslovil teorii, podle které světlé a tmavé oblasti byly oceány a pevniny, přičemž předpokládal, že Marťané"si užívají stejného životního prostředí jako my tady na Zemi".

V r. 1858 nakreslil jezuitský mnich Angelo Secchi detailní mapu Marsu, ve které přiřknul tmavým oblastem název canali (italsky řečiště). Ke konci 19. stol. tvrdili astronomové William Whewell, Emmanuel Liais a Camille Flammarion, že tmavé oblasti jsou oblasti s bohatou vegetací. Byl to ale až italský astronom Giovanni Schiaparelli, kdo naprosto neúmyslně odstartoval nejbouřlivější debatu o životě na Marsu.

Schiaparelli v r. 1877 totiž využil velmi blízké vzdálenosti Marsu od Země a uskutečnil řadu pozorování. Do svých map, které při tom vytvářel, použil Secchiho termín canali, který zde opět označoval přírodní řečiště. Tento výraz byl však následně chybně přeložen jako "kanály". Jen osm let před tím byl dokončen slavný Suezský průplav, neboli Suezský kanál, a tak význam pozorování byl ihned všem zřejmý: Marťané mají inteligenci a technologie na to, aby byli schopni provádět mnohem větší zemní práce než my - jsou totiž vidět přes celý vesmír.

V r. 1894 provedl vědec William Wallace Campbell spektroskopickou analýzu, která prokázala, že v atmosféře Marsu není přítomen kyslík ani vodní pára. Obě látky jsou přitom pro život nebytné. Toto zjištění však nezabránilo astronomu Percivalu Lowellovi, aby nevytvořil podrobné nákresy povrchu Marsu, na nichž byly znázorněny Schiaparelliho "kanály" spojující oblasti s vegetací a které publikoval pod názvem Mars (1894). Na tuto publikaci navázal díly Mars a jeho kanály (1906) a Mars jako domov života (1908), v nichž spekuluje, že Marťané postavili kanály, aby jimi tekla voda z tajícího ledu na pólech do suchých míst, kde pěstovali zemědělské plodiny.

Ještě dříve však Lowell strašil lidi svými poznámkami o tom, že Marťané mohou plánovat opuštění své vyprahlé planety a vtrhnout na Zemi. Barvitě tuto scénu vykreslil H. G. Wells ve své novele Válka světů. Noviny na to ihned reagovali návrhy, že by bylo dobré s Marťany začít komunikovat například pomoví zapálení ohromných hořících hranic. Časopis Radio News navrhoval kontaktovat planetu Mars pomocí výkonných radiovysílačů a London Magazine si zase vymyslel, že budou stačit obří reflektory.

Mars volající

Vědci v té době dokonce spekulovali o tom, že Marťané již Zemi sami kontaktují pomocí radiových vln. Tuto domněnku se rozhodl ověřit známý astronom Dr. David Peck Todd, bývalý profesor astronomie na Amherst College v Massachusetts. 22. 8. 1924 měl být Mars v opozici a jen ve vzdálenosti 56 milionů km od Země, což bylo jeho největší přiblížení za posledních 120 let a zároveň vynikající příležitost poslouchat, jestli nám Marťané něco náhodou nechtějí říci. Dr. Todd požádal všechny rozhlasové stanice, aby každou hodinu přestaly na pět minut vysílat a jen poslouchaly příchozí signály. Během této proluky monitorovaly rozhlasové stanice, včetně stanice americké armády, signály přicházející z kosmu.

William Friedman, velitel sekce kódování americké armády, byl připraven dešifrovat jakékoli příchozí zprávy, a časopisy zvaly posluchače, aby se také připojili. Pozorovatelé rádií z Vancouveru oznámili, že zaslechli určitý "neidentifikovatelný signál" - slyšeli prý něco, co odpovídalo čtyřem opakovaným sekvencím obsahující čtyři čárky. Jiní pozorovatelé rozhlasových stanic, konkrétně v Londýně a v New Jersey, ohlásili, že slyšeli "surové poznámky neznámého původu".

A nadšenci poslouchající Bostonské rádio prý zase slyšeli zvonivý zvuk zakončený cvaknutím. Většina z těchto přenosů byla posléze připisována nemimozemským zdrojům, jako například atmosférickým vlivům a navigačním signálům. Naneštěstí pro posluchače z Louisville v Kentucky měla jejich rozhlasová stanice toho dne na programu reportáž z místní vojenské akce - s živým komentářem. Mnoho posluchačů si stanici naladilo s nadějí, že si poslechnou taneční muziku. Chabá kvalita zvuku však ve výsledku způsobila, že lidé slyšeli nepřirozené rány, bouchání a pískot a domnívali se, že se jedná o Marťany.

Dr. Todd viděl ve svém experimentu jedinečnou příležitost pro vyzkoušení techniky fotografického záznamu radiového signálu, jejímž průkopníkem byl C. Francis Jankins. Technika byla založena na použití zařízení pro spojitý radiový přenos fotografií ("obrazové rádio"). Přístroj fungoval tak, že kdykoli byl zachycen radiový signál, zařízení vyslalo světlo o intenzitě úměrné síle signálu na fotografický papír.

Obličeje Marťanů

Jenkinsův přístroj zaznamenával opakované sekvence teček a čárek a každých 30 minut obrázek, na němž byla tvář s velmi hrubými rysy. To vyvolalo reakce v New York Times, které hlásaly: "Tajemné tečky a čárky... Signalizuje nám snad něco Mars?... Co odhalil fotografický film..." Není tedy divu, že Orson Welles způsobil paniku, když uvedl o 14 let později realistickou rozhlasovou hru na motivy knihy Válka světů od H. G. Wellse.

V r. 1976 vyfotografovala sonda Viking 1 z oběžné dráhy Marsu skalnatý útvar v oblasti Cydonia Mensea, který vypadal jako lidská tvář. Gerry Soffen, vědec NASA, tento objev odbyl s tím, že se jedná o optický klam vytvořený světlem a stíny. To však nezastavilo spekulace spisovatelů, jako například Richarda Hoaglanda, který vyřknul domněnku, že tato skála je monument postavený dávnou civilizací.

V roce 2007 vyfotografovalo průzkumné vozítko Spirit obrovskou skálu, která připomínala mořskou pannu - to opět spustilo řeči o Marťanech. Zdá se tedy, že lidstvo myšlenky na existenci pokročilých forem života na Marsu stále ještě neopustily.